Ve Smetanově zápisníku motivů najdeme zapsaný základní motiv Dalibora již v květnu 1863 hned vedle tématu dvojzpěvu „Věrné milování“ z Prodané nevěsty. Třebaže se tedy tyto dvě opery ve skladatelových představách rodily současně, jejich hudba je zcela odlišná.
Hudební styl
Smetanovo zhudebnění Dalibora se ze začátku setkávalo se značným nepochopením – především byl skladateli vytýkán „wagnerismus“. Svádělo k tomu zvláště používání příznačných motivů a samozřejmě i heroický námět. Sám Smetana ovšem na svou obhajobu zdůrazňoval, že Dalibor ve srovnání s Wagnerem je zhruba na stylové rovině Bludného Holanďana a že v opeře najdeme řadu melodií v uzavřených číslech. Je ovšem pravda, že tato jednotlivá čísla a výstupy na sebe plynule navazují, takže například 1. dějství je nepřerušený proud hudby. Příznačné motivy používá Smetana osobitým způsobem a váže je na sebe.Mistrně jsou zde charakterizovány postavy: Například Daliborova scéna v 1. dějství nás přenese od heroického vstupu přes lyrická zamyšlení „Když Zdeněk můj“ až k exaltovanému „Slyšels to, příteli“ a její hudba nám představí hrdinu v celé složitosti jeho osobnosti. Milostný duet Milady a Dalibora „Ó, nevýslovné štěstí lásky“, Daliborův zpěv o svobodě nebo Vladislavova árie „Krásný to cíl“ patří k nejkrásnějším a hudebně nejúčinnějším scénám v české opeře. Originalita invence, přímo vznešená ušlechtilost melodií, dramatické zvýraznění každé věty a vystižení psychologie postav – to vše bylo něco, s čím se česká hudba dosud nesetkala.
Osudy díla
Po premiéře, která se pod Smetanovým řízením konala 16. května 1868 (v den položení základního kamene Národního divadla), vyvstala postupně se zvětšující vlna odporu a štvanic proti nové opeře i proti samotnému Smetanovi. Skladateli bylo dokonce předhazováno cizáctví a zrada na české věci. Následkem toho ztrácelo i publikum o Dalibora zájem. Neporozuměli ani Smetanovi stoupenci a přátelé. V roce 1886 však přišlo nové nastudování (Smetana také předtím v roce 1870 provedl několik škrtů ve 2. dějství a přepracoval závěr) a obecenstvo začalo chápat. V roce 1900 provedl Dalibora výtečně Kovařovic, dále dílo nastudovali Ostrčil, Talich, Krombholc. Opera prošla i mnoha světovými operními scénami – např. v Berlíně, Hamburku, Moskvě i New Yorku. Velkými propagátory díla se stali Gustav Mahler a později dirigent Erich Kleiber.
Děj opery
1. dějství:
Na Pražském hradě se chystá soud nad „zemským škůdcem“. Lidé pozorují napjatě příchod stráží, soudců a hlasatelů. Konečně přichází i král Vladislav. Předvolává Miladu, sestru ploškovického purkrabího, kterého rytíř Dalibor usmrtil v boji. Milada přednáší žalobu. Hrdě předstoupí před krále Dalibor. Přiznává svou vinu, ale hájí se, že svůj čin spáchal jako pomstu za bezpráví a vraždu přítele Zdeňka. Prohlásí, že se chce ještě dále mstít, a tím se sám odsuzuje k doživotnímu žaláři. Při pohledu na Daliborovo neohrožené vystupování před soudem se Miladina nenávist mění v lásku a Milada nakonec žádá krále o milost pro Dalibora, ale marně. Selské děvče Jitka jí sděluje, že se Daliborovi věrní chystají rytíře osvobodit, a Milada se k nim bez váhání přidává.
2. dějství:
V jedné z krčem se veselí ozbrojenci a jejich velitel Vítek. Jitka, Vítkova milá, nese zprávu, že Milada se postavila na jejich stranu a v převlečení za chlapce, potulného šumaře, vnikla na hrad, aby se mohla dostat k Daliborovi. Proměna: Žalářník Beneš přijal neznámého chlapce jako pomocníka. Na Daliborovo přání mu chce do vězení donést housle. K tomu se mu nabídne Milada, aby se mohla konečně s Daliborem setkat.
Proměna: Milada odevzdá Daliborovi housle a s nimi i lano a pilník, nechává se poznat a prosí o odpuštění. Dalibor je dojat a scéna končí vášnivým objetím.
3. dějství:
Vladislav svolal v noci rychle své rádce. Hrozí vzpoura podněcovaná Daliborovými stoupenci. Beneš oznamuje, že chlapec, který byl u něj ve službě, byl zrádce, který chtěl s Daliborem mluvit a Beneše se pokusil podplatit. Soudcové naléhají na krále, aby byl Dalibor popraven. Král váhá, ale nakonec ustupuje a odsuzuje Dalibora k smrti. Proměna: V žaláři se Dalibor chystá k útěku. Chce dát houslemi smluvené znamení, ale praskne mu struna. Vzápětí do kobky vtrhne velitel stráže Budivoj s ozbrojenci a oznamuje Daliborovi rozsudek. Dalibor je s ním smířen.
Proměna: Milada s přáteli čekají na Daliborovo znamení. Místo toho zaslechnou zvuk umíráčku a pohřební zpěv mnichů. Milada poznává, že je Daliborův útěk prozrazen, a sama se jako první vrhá do boje. Dalibora se sice podaří osvobodit, ale Milada je smrtelně raněna a umírá v Daliborově náručí. Dalibor už nemá pro co žít a nechává se zabít v souboji s Budivojem.
Plakát prvního provedení Dalibora
Smetanova partitura - 2. dějství