Opera měla být původně slavnostně uvedena ke korunovaci Františka Josefa I. českým králem, k té však nikdy nedošlo, a tak byla poprvé provedena při příležitosti slavnostního otevření Národního divadla v roce 1881.
Hudební styl
Podle Smetanových slov co do stylu stojí Libuše oproti Daliborovi v každém ohledu výše. Složitější jsou i užité kompoziční postupy a techniky. Harmonická stránka díla je bohatá a na svou dobu odvážná, přichází ke slovu polyfonie, zvuk orchestru má dramatický výraz i slavnostní lesk. Ze Smetanových oper se Libuše zřejmě nejvíce přibližuje Wagnerovu deklamačnímu opernímu jazyku.Libuše jsou vlastně tři "živé obrazy", jejichž obsah je vyjádřen v názvech jednotlivých dějství: Libušin soud, Libušin sňatek, Proroctví. Tyto obrazy jsou do značné míry statické, Smetanova hudba je však oživuje, psychologizuje postavy.
Státnické akty a scény charakterizuje hudba jásavá, slavnostní. Libuše je svými motivy obsahujícími slavnostní lesk i líbeznou něhu vyjádřena jako majestátní, ale zároveň i toužící a milující žena. Přemysl zde má vlastně dva motivy (oba s charakteristickou triolou): jeden mužný a vznešený, líčící mladého vladyku jako knížete a zakladatele přemyslovské dynastie, druhý lyričtější, ukazující na milostně roztouženého muže. Příznačný motiv Chrudoše je energický a hrdý, motiv Šťáhlavův naopak působí důvěřivě a prostě, duety či monology Krasavy a Chrudoše jsou vzrušené a vášnivé jako málokteré další scény ve Smetanových operách. Naproti tomu milostné snění Libuše a Přemysla, jejich setkání a vyznání zní ušlechtile intimně.
Ústřední scénou tvořící vrchol opery je ovšem závěrečné proroctví. Každý z obrazů této scény je výtečně hudebně ilustrován: Kníže Břetislav je charakterizován vážným, ušlechtilým tématem, které se však výrazně liší od stejně vážného tématu posledních Přemyslovců a Karla IV. Dvakrát potom zazní chorál božích bojovníků: nejprve při líčení husitských válek a poté - vznešeněji - při líčení postavy Jiřího z Poděbrad. Rytmus tohoto chorálu pak zaznívá slavnostně i při závěrečném velkém zpěvu "Český národ neskoná".
Osudy díla
Smetana si přál, aby se Libuše nestala obyčejnou repertoárovou operou, ale aby byla uváděna výhradně při slavnostních příležitostech: "Žádám, aby Libuše nebyla v řadu repertoárních oper vložena, nýbrž ponechána co slavnostní dílo na zvláštní památné dni." Dílo určil k provedení při otevření Národního divadla, stavba divadla se však protahovala, ale Smetana trpělivě čekal. Roku 1879 vypsal Sbor pro otevření Národního divadla soutěž na vážnou a komickou operu - nejlepší dílo mělo otevřít Národní divadlo. Smetana zadal Libuši do této soutěže, konkurujícími díly byl Fibichův Blaník a Černohorci a Starý ženich K. Bendla. Soutěž byla celkem formální, o vítězství Libuše téměř nikdo nepochyboval. V lednu 1881 získal Smetana první cenu (1000 zlatých), v té době se už však Libuše studovala jako zahajovací představení v Národním divadle. Poté byla uvedena i při jeho znovuotevření po požáru 18. listopadu 1883. Libuše se stala skutečně národní slavnostní hrou a vědomí výjimečnosti díla v dalších letech stále sílilo. Během světových válek se prokázal jeho skutečný smysl a význam - ten není už jen umělecký, dílo vyslovuje nadčasové ideály českého národa. Fanfáry z Libuše vítají i prezidenta našeho státu.
Děj opery
1. dějství (Libušin soud):
Před začátkem sněmu na Vyšehradě vyslechne Libuše Radmilu, která žádá o shovívavé posouzení sporu svých bratrů Chrudoše a Šťáhlava o dědictví. Libuše prosí bohy o ochranu českého národa. Jedna z dívek z Libušiny družiny, Krasava, se přiznává Radmile, že tento spor bratrů vznikl kvůli ní.Proměna: Lid, moudrý Radovan i Lutobor, strýc Chrudoše a Šťáhlava, se pokoušejí rozvaděné bratry smířit, ale marně. Přichází Libuše a začíná soud. Šťáhlav je ochoten podrobit se rozhodnutí kněžny a starších kmene, Chrudoš však nekompromisně žádá, aby jako starší dostal veškeré dědictví on. Libuše navrhuje, aby si bratři dědictví rovnoměrně rozdělili, a stařešinové s návrhem souhlasí. To Chrudoše pobouří natolik, že Libuši hrubě urazí a odkvapí. Libuše se rozhodne, že by měl lidu raději vládnout muž, s čímž všichni souhlasí. Libuše oznamuje, že knížetem se stane Přemysl ze Stadic. Lid propuká v jásot.
2. dějství (Libušin sňatek):
Lutobor pozval Chrudoše ke schůzce u mohyly svého bratra, Chrudošova otce. Předtím však vyslechne zpověď své dcery Krasavy. Ta přiznává, že milovala Chrudoše, ale když ten nedal najevo svůj cit k ní, chtěla ho přimět k vyznání lásky předstíráním náklonnosti k jeho bratru Šťáhlavovi. Tím však vzbudila v Chrudošovi prudkou žárlivost, jež vedla ke sporu obou bratrů. Dívka má jedinou naději - smířit se s Chrudošem. Když Chrudoš přijde, přiznává se Krasava ke své vině a prosí ho o slitování. Chrudoš odolává, nakonec však Krasavě odpouští a smiřuje se i s bratrem.Proměna: Ve Stadicích odpočívá ve stínu lípy Přemysl a myslí na Libuši. Najednou se objevuje skupina jezdců. Radovan oznamuje Přemyslovi, že Libuše si ho vyvolila za svého manžela a že se má s nimi odebrat na Vyšehrad. Přemysl se těžce loučí se svým lidem. Když však slyší o pohanění Libuše, kterého se dopustil Chrudoš, vydává se bez meškání na cestu.
3. dějství (Proroctví):
Před kněžnou si oba bratři znovu podávají ruce. Signály oznamují, že nový vladař se již blíží. Libuše se připravuje na uvítání Přemysla a v modlitbě prosí svého zemřelého otce Kroka o požehnání. Proměna: Přemysl s Libuší vystupují slavnostně na knížecí stolec a Radovan žehná jejich sňatku. Je však nutno soudit Chrudošovo provinění. Libuše prosí Přemysla o mírný rozsudek. Chrudoš chce pokorně pokleknout před Libuší, Přemysl jej však pozvedne dříve, než se jeho koleno dotkne prachu. Šťastné ukončení sporu vyvolá nadšený jásot. Libuše ve vytržení nahlédne do budoucnosti. Ve svém vidění spatří knížete Břetislava, Jaroslava, vítěze nad Tatary, Přemysla Otakara II., Elišku Přemyslovnu, Karla IV. a nakonec husity a Jiřího z Poděbrad. Co bude následovat, je zahaleno mlhou, ale Libuše vysloví pevnou víru ve šťastnou budoucnost českého národa.
Plakát prvního provedení Libuše
Smetanova partitura - 1. dějství
Smetanova partitura - Libušino proroctví