Libretistka dílo koncipovala jako komickou operu, s průběhem kompozice se ale komika zhudebněním vytrácela a dnešní inscenátoři i diváci přistupují k Čertově stěně spíše jako k romantické pověsti. Přes některé humorné prvky (např. hradní Michálek nebo vesnická chasa) je dílo především oslavou trvalosti lásky, ušlechtilosti, mužnosti a obětavosti.
Smetana zkrátka nalezl v libretu něco jiného, než o co šlo libretistce, proto do textu značně zasahoval a vyžadoval další a další úpravy, z čehož měla Krásnohorská právem obavy o přijetí a osud budoucího díla.
Hudební styl
Ve Smetanově zhudebnění skutečně původně zamýšlenou komiku prakticky nenajdeme. Pro čtyři postavy - Voka, Hedviku, Jarka a Katušku - nalezl skladatel neobyčejně vroucí, opravdové a přesvědčivé tóny, čímž v podstatě určil ráz celého díla. Ve Vokovi, charakterizovaném heroickým a majestátním motivem, ožil český velmož, podobně jako v dřívějších operách král Vladislav, Dalibor nebo Přemysl. Vokova árie "Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala" vzešla jakoby ze Smetanova srdce - do hudby vtiskl své vlastní vzpomínky na své první a největší milostné vzplanutí. Motiv Raracha zní díky specifickému harmonickému prostředku plíživě, zlověstně.Rozpor mezi hříchem a ideálem a mezi touhou po majetku a ctí vyjádřil skladatel v postavách Raracha a poustevníka Beneše dramaticky a s psychologickou propracovaností. Když se při stavbě čertovy stěny rozvíří divoký pekelný tanec, jsme už hodně daleko od komické opery. Hudba v této scéně dosahuje v invenci, harmonii, instrumentaci i dramatickém účinku vrcholu, ke kterému do té doby a ještě dlouho potom česká hudba nedospěla. Velmi emotivně působí i hudební kontrast v okamžiku, když se čertova stěna rozpadne, přijde úleva a krajina jako po bouři volně oddychuje.
Osudy díla
První provedení opery 29. října 1882 bylo vypraveno nedbale, náročné scénické nároky díla divadlo nezvládlo a provedení vyvolávalo i hlasitý smích v obecenstvu. I benefiční a další představení nové opery skončila v podstatě fiaskem. Dílo se setkalo s naprostým nepochopením. Ozývaly se i hlasy o úpadku duševních sil skladatele a o zmatenosti díla. Kritici mluvili o novém díle někdy jako o komické opeře, jindy jako o realistickém příběhu a někdy jako o filozofické proklamaci. Čertova stěna kladla ovšem bezpochyby značné nároky na inscenátory. To vedlo i k mnoha snahám o úpravu díla (změny libreta, ale i hudby) - V. J. Novotný, Otakar Zich a Václav Talich navrhli a provedli podstatné změny. Nakonec se však žádná z těchto úprav neprosadila, protože pramenily z nepochopení. Zásluhou dalších významných osobností a znalců Smetanova díla Z. Nejedlého, M. Očadlíka a především dirigentů Adolfa Čecha, Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila však došlo opět ke vzkříšení díla podle původní Smetanovy partitury a opera se postupně začala prosazovat. Nicméně do dnešní doby je druhou nejméně hranou Smetanovou operou po Braniborech v Čechách.
Děj opery
1. dějství:
Mocnému panu Voku z Rožmberka chybí štěstí v lásce. Rytíř Jarek se mu pokouší najít nevěstu, ale bohatá vdova nabídku odmítla. Jarek přísahá před hradním Michálkem, že se sám neožení, dokud také jeho pán neuzavře sňatek. Jeho ukvapený slib zaslechne Rarach a raduje se ze snadné kořisti: pokušení - Jarkova milá, Michálkova dcera Katuška - je blízko. Hlavní Rarachovou kořistí má být ovšem poustevník Beneš - právě ten u vdovy spřádal intriky proti Vokovi a odradil ji od sňatku, aby Vokovo dědictví získala církev. Na břehu Vltavy sní Katuška o svém milém. Přichází Jarek a oba se vyznávají ze své lásky. Přijíždí pan Vok a lid se schází. Jarek Vokovi oznamuje, že jeho nabídka k sňatku byla odmítnuta. Vok je smířen s tím, že nevěstu nenajde. Rarach v Benešově rouchu ho upozorňuje na Katušku. Vok přede všemi v žertu nabízí Katušce ruku, ta však v rozpacích vbíhá do Jarkovy náruče. Vok milencům žehná, ale Jarek je nucen kvůli své přísaze sňatek odmítnout. Lid se rozejde. Přijíždí posel, který Vokovi přináší dopis - závěť paní ze Šauenburka. Ta byla kdysi Vokovou láskou a nyní mu odevzdává do ochrany svou dceru Hedviku. Vok je dojat a na radu Raracha posílá pro Hedviku synovce Záviše.
2. dějství:
Jarek bloudí krajem a snaží se odolat pokušení, touze po Katušce. Rarach ho v podobě pastýře uvítá na salaši, uspí ho a ve spánku ho přenese zpět na Rožmberk. Proměna: Michálek naříká nad ztrátou, která ho potkala: Kdyby si Katuška Voka byla vzala, byl by teď on pánem hradu a Vokovým tchánem. Vrací se Záviš s Hedvikou. Vok při pohledu na Hedviku, která je obrazem své matky, znovu vzplane láskou, ale bojí se jí otevřeně vyjevit své city. Rarach mu Benešovými ústy poradí, aby vyvázal Jarka z přísahy tak, že se zasnoubí s církví. Vok vyhlásí přede všemi svůj záměr vstoupit do nového kláštera nad brodem jako první mnich a tím se zasnoubit s církví. Pokud by však některá žena, která jej miluje, za ním této noci přišla, zasnoubí se s ní. Tím nechává rozhodnutí na Hedvice.
3. dějství:
Večer přivádějí Jarek a Katuška Hedviku ke klášteru. Hedvika však stejně jako Vok váhá učinit první krok. Michálek chce přinutit Katušku třeba násilím jít za Vokem. Kromě toho se na cestu ke klášteru vydala spousta dívek, jejich chlapci jim to však překazí. Mezitím se Beneš rozhodl učinit pokání. V okolí však není žádný kněz, a tak se vyzpovídá Michálkovi. Tím získá sílu k překonání ďábla. Rarach se však nechce vzdát, svolá pekelné příšery a nechá vystavět zeď přes Vltavu. Když už vlny hrozí pohltit klášter a zahubit Voka a když se pána jeho přátelé snaží zachránit, jediným znamením boří Beneš Rarachovo dílo. Rodí se nový, krásný den. Vok se vítá s Hedvikou a s přáteli. V tu chvíli přijíždí královské poselstvo a oznamuje Vokovi, že ho král jmenoval nejvyšším hejtmanem rakouských zemí. Hedvika se Vokovi také konečně vyzná ze svých citů a chce ho jako manžela doprovázet do ciziny.
Plakát prvního provedení Čertovy stěny
Smetanova partitura - Vokova árie z 1. dějství