Poté, co Smetana v roce 1872 dokončil slavnostní operu Libuše, začal se zaobírat myšlenkou kompozice symfonických básní, které by spojovaly s Libuší podobné myšlenky, ale tentokrát v oblasti symfonické hudby. Mimo již původně zamýšleného Vyšehradu a Vltavy uvažoval Smetana zřejmě také o dalších třech básních s názvy Říp, Lipany a Bílá hora. Uskutečnění tohoto nápadu bylo na nějakou dobu odsunuto kvůli kompozici opery Dvě vdovy. K realizaci námětu se skladatel vrátil na podzim 1874 v tragické etapě svého života – po definitivním ohluchnutí. Přes zákazy lékařů komponuje a na přelomu let 1874 – 75 vznikají rychle za sebou symfonické básně Vyšehrad, Vltava, Šárka a Z českých luhů a hájů. Tuto tetralogii už Smetana nazval "Vlast".

Poté byla práce na námětu na tři roky přerušena. Teprve v roce 1878 se Smetana k dílu vrátil a rozhodl se uzavřít jej básněmi rostoucími ideově z odkazu husitství. Uvažoval o třech básních: Tábor, Blaník a Svoboda. Nakonec se rozhodl jen pro první dvě a myšlenku svobody spojil s husitskou ideou v závěru Blaníku (zde najdeme opět analogii s Libuší - závěrečnou prorockou vizi o slavné budoucnosti českého národa). Tábor a Blaník chápal Smetana jako myšlenkový a hudební celek a přál si, aby byly hrány bez přerušení – Blaník navazuje citací husitského chorálu na závěrečné takty Tábora.

Cyklus nazvaný definitivně "Má vlast" tedy vytvořilo nakonec šest symfonických básní. Každá má jiný charakter: Vznešený Vyšehrad, elegicky vyznívající; půvabná a laškovná Vltava; divoká a vášnivá Šárka; radostně a hymnicky působící Z českých luhů a hájů a nakonec Tábor a Blaník s hudbou plnou neústupnosti a síly, ale i majestátnosti a v závěru prorokující vítěznou budoucnost našeho národa. V cyklu nalézáme vzpomínky na významné události naší historie včetně promítnutí nejsvětlejších ideálů této historie do budoucnosti a zároveň vykreslení povahy českého člověka i jeho životní krajinné prostředí. V celé světové hudební literatuře nenajdeme zřejmě podobně koncipovanou a uskutečněnou práci. Jedná se o Smetanovo vrcholné dílo a jedno z vrcholných děl české klasické hudby.

Co se týká formy, je ztvárnění Mé vlasti v konečném šestidílném cyklu něco naprosto nového. Skladatel zde dovršil svou koncepci použitou už při kompozici symfonických básní vytvořených za pobytu ve Švédsku – Richarda III., Valdštýnova tábora a Hakona Jarla: Na rozdíl od Liszta Smetana bere předlohu jen jako obecný podnět a pomyslný děj skladby vytváří sám (zde s výjimkou Šárky) - skladba není zcela podřízena předloze a může žít samostatným životem. Smetana pojal symfonické básně v Mé vlasti jako syntézu volně a samostatně pojatých obrazů, které se ovšem ve formovém ztvárnění připínají k základním stavebním principům klasické hudby, i když samozřejmě moderně pojatých a využitých - skladatel zde vlastně dospěl k úplně nové etapě ve vývoji symfonické básně po Lisztovi. Nejvyhraněnější podobu v tomto smyslu mají Vyšehrad a Tábor, které jsou vytvořeny v základní koncepci sonátové formy. Vltava je tvořena svébytným způsobem na principu formy rondové. Novátorsky jsou užity další typy klasických kompozičních postupů, např. variační práce a polyfonie, v básních, ve kterých celkové rozvržení spěje k nejvolnější formě – v Šárce, Z českých luhů a hájů a částečně i v Blaníku.

První souborné provedení Mé vlasti proběhlo 5. listopadu 1882 v Praze na Žofíně, dirigentem byl Adolf Čech.
Již při svém prvním provedení dosáhly jednotlivé symfonické básně cyklu značného úspěchu, Má vlast se začala vžívat a stala se pilířem naší symfonické tvorby. Pronikla i do ciziny; nejprve hlavně díky Vltavě, ale později dobyl cizinu i šestidílný celek, který je v rámci světové tvorby vysoce hodnocen jako cyklický symfonický útvar.
Smetanovou Mou vlastí je každoročně 12. května zahajován mezinárodní hudební festival Pražské jaro.

---

---