Skladba líčí jak hlavní dějové momenty, tak i psychologické pohnutky postav. Hned první takty představují Šárku – jako ženu divokou a vášnivou, ale zároveň i svůdnou a krásnou. Podobně jsou nad tlumenými triolami - v mechu dusající koňská kopyta – líčeny i mužné, ale zároveň jemné rysy mladého muže. Z dialogu obou – naříkavá a lstivá Šárka je vyjádřena klarinetem a překvapený a soucitný Ctirad violoncellem – se vyvine milostná scéna, jeden z nejkrásnějších hudebních projevů lásky. V úchvatně klenuté melodii vypráví Smetana nejen o citu Ctirada, ale i o vášni Šárčině. Ctiradovi muži se poté rozveselí medovinou a tancem. Těžkopádný tanec je zakončen jejich humorným usínáním (fagoty). Do napjatého ticha noci Šárka náhle prudce zatroubí na roh a družky jí odpovídají. Sem je vložen bolestný recitativ klarinetu – výčitka Šárčina svědomí kvůli miláčkovi, který bude lstí zahuben. Po tomto momentu působí tím děsivěji frenetický závěr, kde za tvrdého hlasu pozounů dochází k hroznému krveprolití.
Smetanův výklad:
„V této skladbě se nemíní krajina, nýbrž děj, bajka o dívce Šárce. Skladba počne líčením rozzuřené dívky, jež pomstu přísahá za nevěrnost milence svého celému mužskému pokolení. Zdáli je slyšet příchod Ctirada se svými zbrojnoši, který táhne na pokoření a potrestání dívek. Už zdáli zaslechnou nářek (ač lstivý) přivázané dívky u stromu, při pohledu na ni obdivuje Ctirad krásu její – zahoří milostnými city pro ni, osvobodí ji, ona připraveným nápojem obveselí a opojí jak Ctirada tak zbrojnoše až k spánku. Na dané znamení lesním rohem, které v dálce ukryté dívky zodpoví, vyhrnou se tyto ku krvavému činu - hrůza všeobecného vraždění, vzteklost nasycené pomsty Šárky – toť konec skladby.“