Blaník, šestá a závěrečná symfonická báseň cyklu Má vlast, byla dokončena 9. března 1879. V této básni vrcholí myšlenka cyklu spojením husitských idejí s vizí české národní budoucnosti.

Začátek Blaníku navazuje přímo na poslední takty Tábora (Smetana si i přál hrát tyto dvě skladby bez přerušení) citací husitského chorálu. Ten pak přechází v pochodový rytmus zástupů jakoby zpodobňující zachmuřenou vzpomínku na husitskou dobu. Poté se přeneseme z minulosti do živé přítomnosti v idylické pastorální scéně, znázorňující sladce rozezpívanou krajinu kolem hory Blaník. Následně se kontrastně k této lyrické epizodě rozezní dramatická část ukazující na příchod těžkých bojů. Podle dávné víry lidu se pak v okamžiku nejtěžších bojů otevře hora Blaník a z ní vyjde na pomoc vojsko (Smetana se zde přiklonil ke starší verzi legendy, kde v Blaníku spí husité, nikoli k novější podobě, ve které je sem umístěno vojsko svatováclavské). Jako osvobozující signál zazní do nejhorších krvavých zápasů husitský chorál ("že konečně s ním vždycky zvítězíte"). Z něj se postupně rozrůstá pochod, který symbolizuje nastupující zástupy, které jsou jednotnou myšlenkou spojeny v neporazitelný šik. Tento mocný dav se několikrát na okamžik zastaví a zamyslí se nad představou budoucích časů, ale zase se dá vždy znovu do pohybu a pochod naroste do monumentální podoby. Na vrcholu se spojuje s motivem Vyšehradu jako symbolem české slávy a slavnostní fanfáry v závěru skladby dovršují představu prorockého vidění budoucnosti.