Smetanovou ideou bylo zřejmě vytvoření zcela nové formy rozsáhlého cyklického orchestrálního díla. Koncepce skladby měla zřejmě stylově navazovat na cyklus Českých tanců, skladatel chtěl však myšlenku cyklického řazení tanců pojmout na vyšší úrovni celých symfonických básní nebo fantazií. Z díla však stihl dokončit jen fragment - Introdukci a Polonézu. V dalším průběhu díla se měly zřejmě objevovat postupně určité formy tance, které ovšem měly tvořit jen základ, nad kterým by se rozvíjely lyrické i epické scény.
Dílo bylo psáno v době, kdy se už u skladatele střídaly světlé a temné okamžiky mysli, a i proto má asi kompozice již zvláštní charakter. Pražský karneval je však slohově příbuzný už se Smetanovými novátorskými skladbami z 50. a 60. let - se skicou Macbeth a čarodějnice a se "švédskými" symfonickými básněmi, zde jsme však ještě na vyšším stupni. Motiv polonézy pochází také již z konce 50. let.
Skladba tvoří jakousi mozaiku, nesenou v zásadě tříčtvrtečním polonézovým rytmem (ovšem značně obměňovaným a členitým), která se dílem prolíná v drobných, duchaplně propracovaných ploškách a tematicky je neustále přetvářena - základní myšlenky se vracejí a vypadají vždy odlišně. Stejně tak i harmonie s modulační složkou jsou velmi proměnlivé. Jde zřejmě o vnitřní dojem karnevalu, nikoli o jeho přímý popis. Skladba působí i ve světovém měřítku avantgardně, styl míří až někam k Janáčkovi.
V každém případě - i když bylo dílo zpočátku vzhledem ke zdánlivé chaotičnosti dokonce považováno za plod chorobného mozku, byla později prokázána nesporná logická výstavba skladby.

Premiéra se uskutečnila na koncertu ke Smetanovým 60. narozeninám 2. března 1884 (skladatel se už však vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zúčastnit nemohl). Dílo vzbudilo značné rozpaky, bylo považováno dokonce za úpadkové. Důvodem tohoto neúspěchu byla zřejmě jednak nezvyklá forma díla a také špatná příprava partitury, která obsahovala řadu nerevidovaných Smetanových písařských přepsání a omylů.
V 90. letech 19. století revidoval partituru Dr. Josef Theurer, odstranil z ní chyby a nesrovnalosti a zaujal pro dílo Karla Kovařovice, který vypracoval vlastní partituru a v roce 1907 skladbu provedl se značným ohlasem na dvou koncertech. V roce 1918 se pak dočkalo rehabilitace i původní Smetanovo znění díla a od té doby se na koncertech objevují obě verze.