O zhudebnění Hálkovy Písně na moři požádal Smetanu Josef Srb-Debrnov. Skladatel ochotně slíbil vyhovět – námětem básně je moře a verše mu zřejmě připomněly pobyt ve Švédsku, navíc měl Hálka rád.

Skladba nepředstavuje pouhou píseň námořníků, nýbrž působí jako obraz moře (i když hudba samozřejmě sleduje různé situace libreta).
Počáteční fanfáry v živém C dur znázorňují přípravu lodi k vyplutí. Lidé na břehu se loučí s námořníky – tempo meno allegro ukazuje, že počáteční jásot opadá ve smutku z rozchodu. Pak však loď vypluje, mužstvu se opět vrací dobrá nálada a dolce amoroso líčí pohodu klidné plavby. V più lento užasnou námořníci nad bezmezným prostorem vysoké oblohy a nekonečné vodní plochy. Pak se ovšem mužstvo vrací k veselí a jásavá hudba v polkovém rytmu skladbu ukončuje. Protože jde o moře podle představ českého skladatele, najdeme zde skočnou jako výraz lidového veselí námořníků, sousedskou, ilustrující kolébání lodi, a polkové náznaky, představující veselí posádky; objeví se tu však i hluboká a vznešená meditace.
Celkově je sborová kompozice velmi náročná, se smělou koncepcí.

Skladbu Smetana dokončil 26. ledna 1877, premiéra proběhla 4. března téhož roku v interpretaci Hlaholu se sbormistrem Karlem Bendlem.
Dílo bývá považováno za Smetanův nejdokonalejší sbor.