Triumfální symfonii E dur komponoval Smetana v letech 1853 – 1854. V rámci jeho tvorby se jedná o skladbu naprosto ojedinělou – je to pravá symfonie a u Smetany je takovýto útvar v klasické podobě vzácný. Symfonie byla psána u příležitosti sňatku císaře Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou a nese věnování tomuto manželskému páru, na zásilku s věnováním však nedostal skladatel z Vídně nikdy odpověď a opis se dokonce ztratil.

Symfonie stylově navazuje na obdobná díla své doby. Má klasickou čtyřvětou formu. Zvláštností skladby je použití Haydnovy melodie („Zachovej nám, Hospodine“), která se stala rakouskou hymnou; objevuje se ve všech větách s výjimkou scherza.

Haydnova myšlenka se ozve velmi tiše až v závěru provedení.

Zde se tato myšlenka objeví výrazněji – v úvodu jen náznakem, pak v třídobém rytmu ve violách a violoncellech a dále v dalších nástrojích ve větším rozsahu; před závěrem zaslechneme už úplnou citaci melodie v celém orchestru.

Zde dojde k jakémusi hudebnímu rozradostnění; Haydnova melodie zde nezazní.

Finále je koncipováno jako velká apoteóza, kdy celá rakouská hymna zazní ve zvuku celého orchestru.

Jinak ovšem Smetana pracuje s vlastními tématy samostatně a Haydnovu myšlenku mezi ně vkládá jako dekorativní a ideovou vsuvku.

První provedení Triumfální symfonie se uskutečnilo 26. února 1855 v Konviktu pod osobním skladatelovým řízením.
Když naděje, které Smetana vkládal do nového panovníka ohledně jeho přístupu k Čechům, pohasly, skladatel své dílo v podstatě zavrhl a koncertně uváděl pouze Scherzo, které neobsahovalo citaci rakouské hymny. Na sklonku života v roce 1881 se ovšem k symfonii znovu vrátil a dílo mu přišlo i s odstupem let hodnotné, pouze provedl některé úpravy a škrty a v březnu 1882 skladbu nechal v této nové verzi (s novým názvem „Slavnostní symfonie“) provést. Symfonie si však ani poté nezískala nikdy velkou oblibu. Dodnes živé je právě pouze Scherzo, věty s Haydnovou melodií nepůsobí dnes už dost osobitě ve srovnání s pozdější Smetanovou tvorbou. Novější názory symfonii také vytýkají určitou hudební rozvláčnost, což je samozřejmé – jedná se o první Smetanovo dílo tohoto orchestrálního žánru.